Jak pomoci dětem v překonávání strachu?

Na začátek si uvedeme jednu situaci, kterou jste jistě každý z vás někdy zažil.

Jdeme se svým synem na hřiště, on vyleze na skluzavku, ale nastane zádrhel… nechce se sklouznout.
My jako rodiče chceme našemu dítěti pomoct překonat strach, a tak ho začneme nabádat, ať se sklouzne, že to nic není, že to přeci zvládne a že už je velký kluk. Mezitím přijde holčička a sklouzne se a my dodáme, že to zvládla ta malá holčička, proč bys to nezvládl ty?

Tak co? Je to u vás podobné, když se vaše dítě bojí sklouznout se, nebo třeba do vody nebo na lyže? Proč by ne, snažíte se jim pomoct a podpořit je, že? Nikdy to nemyslíte zle. Ale opak je pravdou a tyto přemlouvací strategie jsou to nejhorší, jak se v této situaci můžete zachovat. Dítěti vůbec nepomohou, ba naopak je spíše více zastraší a mimo jiné si dítě vytváří mylnou představu o tom, co to znamená „být velký“.

Proč je to tedy špatně? My to přece myslíme dobře, a ono přece logicky opravdu nic není, sklouznout se po té skluzavce. Ale co vy, měli jste z něčeho někdy strach? Každý má z něčeho strach.. Co třeba jiná situace:

Jsme na koupališti s rodinou a přiběhne za mnou syn, ať s ním jdu na tobogán. Pro něho to je nic, pro nás to je něco víc, protože máme strach z uzavřených prostor, jakou tobogán představuje. Co teď? Dítě prosí, říká, že o nic nejde, že to bude jen jedno sklouznutí na tobogánu a tak dále. To je přeci dost podobné, jako to, co říkáme my dětem? A kde je problém? Rádi bychom překonali náš strach, ale prostě to nejde. Neodhodláme se k tomu náš strach překonat, a tak to většinou skončí slovy „Nikam nejdu, už mě s tím neotravuj!“.
Stejně reagují i naše děti, sice jejich slova nejsou, abychom je s tím už neotravovali, ale cítí to stejně.

Jakým čtyřem „přemlouvacím“ strategiím se vyhnout při výchově dětí?
Hodnocení – No ty seš teda hrdina, no co s tebou..
Srovnávání s ostatními – Koukni na toho chlapečka, ten je určitě starší a taky to zvládl..
Vyčítání – Když to lyžování nechceš ani zkusit, tak jsme ti nemuseli kupovat nové lyže..
Vyhrožování – Když do té vody nevlezeš, tak je to tvá poslední návštěva bazénu..

Znáte je? Tyto věty?
Tak je rovnou zapomeňte. Každému dítěti se po této větě v hlavě objeví hlasy, které říkají: když to nezvládnu, maminka a tatínek už mě nebudou mít rádi, tatínek říkal, že to zvládne každý, proč to já nezvládnu? když se nesklouznu, pro moje rodiče nebudu dost odvážný… a budou to hlasy jejich rodičů, které tohle říkají v jejich hlavičkách.

Napadá vás, proč tohle dětem říkáme? Co třeba proto, že máme my sami strach a tyto slova vlastně patří nám. Z čeho máme strach? Co třeba z toho, jestli jsme dost dobří rodiče? Co třeba takové dotazy typu: Tohle by měl zvládnout, bude potřebovat se v životě umět překonat. Tohle už by měl dávno umět. Tohle zvládají mladší děti mé kamarádky… Máte někdy podobné myšlenky? Také na nás neustále tlačí jeden velký strach z toho, jestli jsme dost dobří rodiče..

Tak jak tedy ale povzbudit naše dítě bez toho, aby jsme ho soudili, či srovnávali, nebo užívali jakoukoliv jinou z předchozích strategií. Postupujme podle následujících kroků.
– Jako první si řekněte, že ani vy jste všechno hned nezvládli napoprvé. Tohle vám pomůže vidět ve vašem dítěti člověka, jako jsme všichni.
– Věty jako „Čeho se bojíš? Vždyť to nic není…“ vyměňte za věty „Ty se bojíš? Nechce se ti? To nevadí.“
Takto svému dítěti dáte najevo, že má právo na své pocity a že je v pořádku, že je s vámi sdílí, že se není za co stydět.
– No… a když jste ho ujistili, že je v pořádku, že se takhle může cítit, nabídněte mu pomocnou ruku. Zeptejte se ho, jestli mu nemůžete pomoct a hlavně jakým způsobem. Je totiž důležité nevnucovat jim naše řešení, oni si musí říct, co chtějí a jak jim opravdu pomůžeme.
– Někdy se však můžeme rozkrájet s naší pomocí a trpělivostí a i tak to nikam nevede. V tom případě není správný čas a zkusíme to zase příště. Dětem musíme dávat jejich osobní prostor, protože my je do toho nedonutíme a už vůbec ne za pomocí slov, že by to zvládl každý. Občas se stává, že se děti snažíme tak dlouho něco naučit „naším“ stylem, až nám dojde trpělivost a prostě to vzdáme a oni se to pak naučí samy bez naší pomoci, protože do toho zkrátka dozrají.
– Posledním krokem je ujistit dítě v naši důvěru. Říct „Dnes se to nepovedlo, ale to nevadí, příště to určitě zvládnem.“ Použijte vaše vlastní slova, aby jste vaše dítě ujistili ve vás samotných. Jste přece jeho rodič.

Nezapomínejme, že všichni jsme jen lidi, všichni jsme stejní a všichni máme své strachy. Od toho tu jsme ale pro sebe navzájem.